Už se perou... co to znamená pro státní správu?

Původně jsem na tomto blogu chtěla první článek věnovat povodním, ale události středy a čtvtka mne přiměly, abych se v prvním blogu věnovala české politické scéně a veřejné správě. Ve středu vláda schválila návrh zákona o státních úřednících (schválení zákona o státních úřednících vládou), ve čtvrtek Útvar pro odhalování organizovaného zločinu udělal zátah na Úřadu vlády, v Galerii Myšák a kdoví kde ještě. Zatímco schválení návrhu zákona o státních úřednících mne uvrhlo do značné deprese, druhá zpráva mne potěšila.

„Už se perou!“ chtělo by se zvolat v duchu národem milované komedie Zdeňka Trošky Slunce seno a pár facek – nicméně jásot zjevně ještě není zcela na místě – zejména pokud si obě události dáme do souvislosti.

Česká státní správa nikdy v historii České republiky nebyla v dobré kondici, stačí si připomenout, že průměrná doba dožití jedné vlády je od roku července roku 1992 přibližně 22 měsíců (viz tabulka níže), přičemž kdyby náhodou stávající vláda premiéra Petra Nečase vydržela až do voleb, měla by šanci stát se třetí vládou, která vydržela celé 4 roky funkčního období.

Držet se u moci této vládě zjevně jde – nicméně dobu svého trvání zvládla efektivně vykompenzovat obratem ministrů v ministerských křeslech. Pro srovnání, v nejdéle vládnoucí vládě Václava Klause v období 2.7.1992 – 4.7.1996 předčasně skončilo ve funkci 6 členů vlády a ve vládě Miloše Zemana (22.7.1998 – 12.7.2002) celkem 10 členů vlády, vláda Petra Nečase již dnes drží rekord s počtem 12 členů vlády, kteří z jejích řad předčasně vypadli, a to jsem konzervativní a nepočítám 8 denní kralování Karolíny Peake na Ministerstvu obrany.

Už tento obrat ministrů je sám o sobě problém, protože každý nový ministr se musí ve své funkci nejprve zorientovat (zejména pokud k ní přijde jako slepý k houslím – nechci jmenovat, ale při pohledu na web vlády si každý čtenář nějakých pár příkladů najde sám) a teprve poté může začít na příslušném ministerstvu reálně něco dělat. Říkám MŮŽE, protože například současná vláda tráví – alespoň to tak zvenku do velké míry vypadá – většinu času tím, že se mezi sebou navzájem střílí do nohou – takže na řízení resortů ministrům moc času nezbývá.

A kdo tedy resorty vlastně řídí – v době kdy se ministři a ministryně orientují nebo zažehnávají/rozdmychávají stranické krize? Ve státech s účinným služebním zákonem by to pravděpodobně byl profesionální úřednický aparát v čele s vedoucím úřadu, který by zajišťoval chod běžných agend daného úřad a tak nějak pomohl momentální politickou krizi na pracovní úrovni překonat. V České republice však zákon o státní službě nemáme a jak to vypadá, ani v dohledné době mít nebudeme, neboť vláda na místo něj (systémem „aby se Evropská komise nažrala a koza zůstala celá“) podpořila legislativní paskvil – v úvodu zmiňovaný zákon o státních úřednících (o tom, proč je vládou schválený zákon o státních úřednících zmetek např. zde, zde, zde nebo zde).

Vzhledem k tomu, že v ČR státní službu jako stabilizační prvek veřejné správy nemáme, stává se, že s každým novým ministrem se vymění půl úředníků daného ministerstva – náměstky počínaje a vedoucími oddělení konče. Mění se struktury ministerstev, přesouvají se agendy, propouští se pro nadbytečnost a naopak se účelově vytváří nová pracovní místa. Slibuje se, co se slíbilo a odvolává se, co se odvolalo. Průměrný obrat úředníků spojený s příchodem nového ministra zatím, pokud vím, nikdo nespočítal, ale jistě bychom došli k zajímavým číslům (a nebo třeba taky ne – vzhledem k tomu, jak „super“ přehled mají státní instituce o tom, kolik mají vlastně zaměstnanců, DPP a DPČ apod.).

Většina zkušených úředníků již předem tuší, že nový ministr nebo ministryně znamená na úřadě vlnobití (které by je mohlo potenciálně smést), a jejich motivace na něčem koncepčně pracovat je proto minimální. Čím větší rotace ministrů, tím menší výkon, tím menší motivace k systematické práci neřkuli k práci nad rámec nezbytných povinností. Slabší povahy po druhé třetí výměně ministra/ministryně ze státní správy odcházejí (mimochodem, například na Ministerstvu dopravy se 3 ministři vyměnili v rámci jednoho roku), otrlejší zůstávají, vyčkávají a snaží se nespadnout ze židle. Trefně to v blogu na podobné téma popsal před chvílí také kolega Jirka Skuhrovec.

Tento stav, který letos oslaví své 20. výročí systematického zhoršování, negativně ovlivňuje necenovou konkurenceschopnost České republiky (viz hodnocení institucí v ČR dle Světového ekonomického fóra), výskyt korupce (viz Corruption Perception Index ) a působí obecně odpudivě na zahraniční investory a obchodní partnery českých podniků.

Co s tím? Z hlediska státní, respektive veřejné správy by pomohl již zmiňovaný zákon o státní službě, a na jeho základě provedená reforma veřejné správy spočívající v úpravě počtu, platů, vzdělávání a náplně činnosti zaměstnanců ve veřejné správě. Státní správou – která zaměstnává podle odhadů cca. 100 – 150 tis. lidí - by se měl konečně někdo seriózně a systematicky zabývat a měl by ji i seriózně a systematicky řídit. Jinak zůstane tím, čím je dnes – rozsáhlým nestabilním a v souhrnu neproduktivním aparátem, který zbytečně zatěžuje kapsu daňového poplatníka finančními i nefinančními náklady.

A propos už padla vláda?